Setkání heligonkářů – 18. 10. 2014

Rozhovor s Jiřím Hamplem

Dolní Kralovice – Opět po roce uspořádal Klub heligonkářů, Český svaz chovatelů a Obec Dolní Kralovice Dolnokralovické heligonky 2014. Tentokrát to byl již 13. ročník festivalu dobré nálady a především českých písniček, kam pořadatelé pozvali ty nejlepší harmonikáře nejen z celé České republiky, ale i ze Slovenska. Pochopitelně tedy nemohl chybět ani Jiří Hampl z Moravy, který poskytl Benešovskému deníku krátký rozhovor.

Do Dolních Kralovic jste přijel až z Moravy. Odkud přesně?

Z Dubicka, což je okres Šumperk

To je poměrně daleko. Pokolikáté už tady jste?

To vám přesně nepovím. Jezdím sem od té doby, co se tady začaly Dolnokralovické heligonky pořádat. A to bylo někdy v roce 1986. Tehdy s nimi začal výborný heligonkář Jaroslav Svatoš, který už ale mezi námi bohužel není. Alespoň za ním tedy pokaždé zajdu na hřbitov a zapálím mu na hrobě svíčku.

To mi tedy vychází, že jste tady už po osmadvacáté.

To ne. Asi po patnácti letech tady byla nějaká pauza, kdy se Heligonky nepořádaly, ale od té doby, co se toho chopil zdejší starosta Antonín Bašta, se tradice opět obnovila a to sem jezdím každý rok.

Pokaždé si uděláte čas?

Nejen prací živ je člověk. A tradice českých písniček a hraní na heligonky se musí udržovat. Vždyť dřív lidé celý den makali na poli, večer si sedli a zazpívali si. Kolikrát ani to pivo si nedali, ale hezkou českou písničku si zanotovali vždycky. A právě tehdy vznikali písničky jako Pod tou naší starou lípou, nebo když na podzim padalo listí, tak třeba Spadl lístek z javora.

Zpíváte jen české písničky?

Určitě. Vždyť jsme Češi, tak proč zpívat anglicky, německy, francouzsky. Máme spoustu krásných našich písniček. A to mě hrozně mrzí. Když vidíte v televizi ty různé hudební pořady, tak oni skoro vůbec nezpívají česky, ale jen anglicky a tak. Copak když k nám někdo přijede, zpívá české písničky? Ne. Ty svoje ve svém rodném jazyce. Nestyďme se za to, že umíme zahrát a zazpívat třeba Stavěli tesaři. Tyto písničky k nám patří. A ne nějaké cizí.

Vy hrajete pouze na heligonku?

Ano. Je to takzvaná diatonická harmonika, tedy heligonka, která se od té klávesové liší tím, že klasická klávesová harmonika je melodická. To znamená, že ať táhnu nebo stačuji měch, zvuk je pořád stejný. Kdežto u heligonky, když potáhnu měchem doleva, tak má jiný tón, než když ho stlačím. Dřív byly jednořadé, dvouřadé, třířadé a tak. A mezi nejznámější výrobce patřili asi bratři Antonín a Josef Hlaváčkovi z Loun. To byly krásné vyřezávané harmoničky.

Kolik vy máte heligonek?

Já je nesbírám. Když nějakou seženu, spíš ji opravím, aby na ní mohl zase někdo hrát. Než jí mít doma, to jsem raději, když bude hrát někde po pavlačích, hospůdkách, zahrádkách, … Dokonce jsem si jednu heligonku sám vyrobil. Pro některé komponenty jsem musel jet až do firmy Novak do Ljubljany do Slovinska. Ti vám udělají jakékoliv kování, ozvučníky, trumpetky, příklopky, perleťové knoflíky.

Kde všude vás mohou lidé slyšet?

Všude, kam mne pozvou. Jezdím i na Slovensko, do Rakouska, … Teď pojedu 15. listopadu například do Brezna. Heligonka nahradí prakticky celou kapelu. Basama hrajete basu, baskřídlovku, tubu, pravou rukou si děláte melodii, a když k tomu přidáte vlastní zpěv a rytmus, tak jste celý orchestr i se zpěvákem.

Jak jste se k hraní na heligonku dostal?

Můj děda, který se jmenoval Albín Kunc, měl hospodu v Moravičanech u Mohelnice. A tam byla vždy na Jiřího, 24. dubna pouť. No a my s maminkou jsme chodili dědovi do hospody pomáhat roznášet pití a podobně. No a za dveřmi tam pokaždé seděl pán, který měl třířadovou heligonku a hrál na ni. A já, jako dvanáctiletý kluk jsem mu pokaždé koukal do těch trubek, co na té heligonce jsou. A tak jsem koukal, poslouchal, až jsem na ní začal sám hrát.

Takže hrajete od dvanácti let?

To úplně ne. Asi třicet roků.

autor: Martina Křečková

Video

Fotografie