Rozhovor s Bohuslavem Vlasákem
V roce 2012 se v Dolních Kralovicích podařilo obnovit tradici pravidelného setkávání příznivců heligonek. Heligonka je naprosto úžasný nástroj. Většina muzikantů se na něj učila hrát bez školy pouze podle sluchu. Na hudbě je to znát. Projev není vždy zcela hudebně dokonalý. Jde ale od srdce muzikanta, a tak je lidmi i přijímán. Nejen o tomto nástroji jsem si povídal s pokrevním heligonkářem a současným moderátorem Dolnokralovických heligonek Bohuslavem Vlasákem (77).
Dobrý den, jak jste se Vy dostal k hraní na heligonku?
Heligonka byla dříve prakticky v každém stavení. U nás na ni hrál můj tatínek. Obdivoval jsem, jak dokáže bavit celou společnost. Začal jsem si ji od něj půjčovat a už jsem se nedokázal odloučit. Hrál jsem po celém okolí na svatbách, oslavách i jiných akcích. Tenkrát mi bylo osm let a hudba mi pomáhá žít dodnes.
Dříve to býval obvyklý hudební nástroj?
Uvědomte si, že na počátku minulého století nebývalo mnoho možností kulturního vyžití. Lidé se více setkávali, vyprávěli si příběhy a mimo jiné také dost hráli na hudební nástroje. Hudba dokázala lidi stmelit. Heligonka bývala na vesnici hlavní zdroj zábavy. Vlivem politického dění, rozvoje televize a rozhlasu v osmdesátých letech minulého století, postupně šla do ústraní.
Tak vznikl nápad na organizovaná setkání heligonkářů?
Ano. Po celé republice se začaly organizovat menší či větší akce, kde si lidé připomínali krásnou atmosféru starého venkova. Lidé si popovídali a zazpívali.
V té době vznikl i festival v Dolních Kralovicích?
Hlavními iniciátory byli Josef Bejček, Jaroslav Svatoš, Josef Skála a další zapálení příznivci. Domluvili se na uspořádání festivalu v kralovické sokolovně. Pozváno bylo kolem dvaceti amatérských heligonkářů z okolí i z Prahy. Jejich produkce vzala za srdce všechny přítomné posluchače. Tehdy se jich sešlo na 300. Postupem doby se tato akce stala velmi vyhledávanou. V roce 1996 se sešlo kolem 400 lidí. Akce ale poté odchodem hlavních organizátorů náhle skončily.
Jak si vysvětlujete slabou účast místních lidí na obnoveném kralovickém setkání?
Myslím, že zkrátka vymřela generace pamětníků, pro které to byla srdeční záležitost. Mladí lidé nevědí, co mají očekávat a raději nikam nejdou. O hodně se připravují. Jsou zde ale i šikovní mladí hudebníci. Chybí jim ale taková ta hospodská škola. Potřebují se otrkat. Pak jejich hudba půjde od srdce a přiláká nové generace.
Jak jste se vůbec dostal k moderování akcí?
Tak nějak to na mne padlo. Moderuji akce již 35let. Ani nevím, proč mne lidé stále chtějí. Možná proto, že moderuji zásadně z hlavy a od srdce. Někdy už je to pro mne ale docela únavné. Hlava už mi neslouží jako dřív. Přátelské setkání jako Dolnokralovické heligonky mne ale současně dokáže i nabít novou energií. Co dokáže v životě člověka vysílit nejvíce, je zrada člověka, kterého dlouho pokládáte za přítele. To vás opravdu unaví.
Autor: Michal Janeček
Video
Fotografie
